Listopad 2014

Hej, prosím!

8. listopadu 2014 v 22:46 Dopisy Tobě
Asi ze mě bude filosof. Jo, to bude asi to jediné, co mi v životě půjde - věčné posedávání a přemýšlení nad nepřeberným množstvím opomenutelných věcí.

Za jak dlouho se tady z toho všeho dostaneme? Za jak dlouho budeme žít plnohodnotný život plný...všeho? Jde vůbec chtít všechno? není to moc?

Pamatuji si ty infantilní ponožky. Myslím, že to byl Snoopy. Seděl jsi na mé posteli a pozoroval toho obrovskýho pavouka - zřejmě tě děsil, ale vzhledem k tomu, že jsem ti, byť z recese, řekl, že jestli toho krasavce odneseš do té zimy, nebo ho, nedejbože, zabiješ, půjdeš do toho mrazu, ooo, bože, v ten moment jsem chtěl tak moc žít a nikdy neumřít! Jen koukat na ty tvoje ponožky, na ten tvůj nepřítomnej pohled někam do rohu mýho pokoje. Proč tyhle chvíle netrvají věčně? Nebo jen o něco málo míň? Je jich tak málo a jsou tak krátké.

Nevadí mi mlčet, ne, ticho je fajn. Ticho s tebou je fajn. Chci jen pozorovat všechny tvé detaily, všechna tvá dokonale neohrabaná gesta.