Září 2014

well alright, okay, you win...

8. září 2014 v 18:12
Posedával jsem u ohně a sledoval, jak hlouček přiopilých týpků tančí na hudbu, která by měla být trestná. Ale co na tom záleží? Dnes večer někam patřím, dnes večer patřím k nim. Je na ně vskutku vtipné se koukat, jsou to podivíni, ale tím normálním způsobem. A pak tu byl on, ten modrooký, co mě těma jeho dokonale modrýma očima stále pozoroval. Je těžké být tím, kým jsem, přesto jdem jím toho večera byl moc rád. Občas mám dojem, že to, kým jsi je úplné nic v porovnání s tím, s kým jsi.

Byl jsem tak zmatený. Šíleně zmatený. A možná jsem byl i opilý (alkoholem nebo jeho přítomností?), to proto jsem žvanil takové hlouposti, jen aby věděl, že ho sakra chci.

Poslední cigareta, poslední sbohem skvělé společnosti, snad se ještě někdy shledáme. Zvedám se tedy, zjišťuji, že se motám, a nesměle se vytrácím ve tmě. Zaslechnu posledních pár vět na můj účet, ale už se mi nechce odpovídat, ten večer mě vážně zmohl. Vstupuji do oranžově osvětlené změti starých domů tohohle pitomýho města, ach, bože, jak já ten svět miluju!

Stál za mnou, to modrooké stvoření, se kterým jsem měl tu čest trávit čas.

Hvězdy září tak, jako již dlouho předtím nikoli.

no, co - vždyť jsme jen lidi!