Sbohem, příteli.

2. ledna 2015 v 18:52 |  Dopisy Tobě
Přijdeš, když tě budu volat? Až budu sám, bez přátel a bez lásky, až zatoužím po citech tvých, přišel by jsi? Ne, tvá hrdost by to nedovolila. Tak proč žádáš po mně něco takového? Odejdi, zmiz mé hlavy! Musíš být nahrazen! Ten, kdo říká, že leckteří lidé jsou nenahraditelní, nepoznal svět a vše, co nabízí. Tak tě snažně prosím, nech mě zapomenout, zapomeň.

A čekám. Budu čekat věčně.
 

Hej, prosím!

8. listopadu 2014 v 22:46 |  Dopisy Tobě
Asi ze mě bude filosof. Jo, to bude asi to jediné, co mi v životě půjde - věčné posedávání a přemýšlení nad nepřeberným množstvím opomenutelných věcí.

Za jak dlouho se tady z toho všeho dostaneme? Za jak dlouho budeme žít plnohodnotný život plný...všeho? Jde vůbec chtít všechno? není to moc?

Pamatuji si ty infantilní ponožky. Myslím, že to byl Snoopy. Seděl jsi na mé posteli a pozoroval toho obrovskýho pavouka - zřejmě tě děsil, ale vzhledem k tomu, že jsem ti, byť z recese, řekl, že jestli toho krasavce odneseš do té zimy, nebo ho, nedejbože, zabiješ, půjdeš do toho mrazu, ooo, bože, v ten moment jsem chtěl tak moc žít a nikdy neumřít! Jen koukat na ty tvoje ponožky, na ten tvůj nepřítomnej pohled někam do rohu mýho pokoje. Proč tyhle chvíle netrvají věčně? Nebo jen o něco málo míň? Je jich tak málo a jsou tak krátké.

Nevadí mi mlčet, ne, ticho je fajn. Ticho s tebou je fajn. Chci jen pozorovat všechny tvé detaily, všechna tvá dokonale neohrabaná gesta.

well alright, okay, you win...

8. září 2014 v 18:12
Posedával jsem u ohně a sledoval, jak hlouček přiopilých týpků tančí na hudbu, která by měla být trestná. Ale co na tom záleží? Dnes večer někam patřím, dnes večer patřím k nim. Je na ně vskutku vtipné se koukat, jsou to podivíni, ale tím normálním způsobem. A pak tu byl on, ten modrooký, co mě těma jeho dokonale modrýma očima stále pozoroval. Je těžké být tím, kým jsem, přesto jdem jím toho večera byl moc rád. Občas mám dojem, že to, kým jsi je úplné nic v porovnání s tím, s kým jsi.

Byl jsem tak zmatený. Šíleně zmatený. A možná jsem byl i opilý (alkoholem nebo jeho přítomností?), to proto jsem žvanil takové hlouposti, jen aby věděl, že ho sakra chci.

Poslední cigareta, poslední sbohem skvělé společnosti, snad se ještě někdy shledáme. Zvedám se tedy, zjišťuji, že se motám, a nesměle se vytrácím ve tmě. Zaslechnu posledních pár vět na můj účet, ale už se mi nechce odpovídat, ten večer mě vážně zmohl. Vstupuji do oranžově osvětlené změti starých domů tohohle pitomýho města, ach, bože, jak já ten svět miluju!

Stál za mnou, to modrooké stvoření, se kterým jsem měl tu čest trávit čas.

Hvězdy září tak, jako již dlouho předtím nikoli.

no, co - vždyť jsme jen lidi!
 


letargie vůči světu. Vždyť mám tebe!

2. července 2014 v 18:31 |  Dopisy Tobě
Dnes jsi mi dovolil být tím, kým jsi přeje být snad každý. Zavedl jsi mne tam, kam si přeje jednou jít každý. Ukázal jsi mi svět, takový, jaký není - krásný a plný lásky. Chci, aby těchto nocí bylo více, ale zároveň vím, že kdyby tomu tak bylo, nebyly by mi tolik vzácnými jako jsou nyní. Je to vtipné, ale pravdivé - člověk touží po tom, co nemá a když to má, chápe to jako samozřejmost nehledě na to, jak moc po tom toužil. Takoví jsme, jsme prostě neuvědomělí tupci. Ale jsme takoví všichni, není si co vyčítat.

Čas se zastavil a já nebyl sám, po dlouhé době, po všech těch měsících smutku a touhy, jsem nebyl sám. Byl jsi tu se mnou. Tvé tiché oddechování mne uklidňovalo více než jakákoliv droga světa, více než sebekrásnější melodie. Byl jsi tu a já si nepřál nic víc, než aby tyto chvíle trvaly věčně.

Nevím

26. června 2014 v 20:42
Dnes jsem na tebe zase myslel. Zamotán ve změti všech těch pocitů, jež vůči tobě chovám. Chtěl jsem ti alespoň napsat, ale zřejme by jsi neodpověděl. A tak čekám, že se jednoho krásného dne udobříš, že se ti posteskne po mých trapných řečech, jimiž jsem se nažil získat tvoji skvělou pozornost. Vím, že ti teď zřejmě není do smíchu, ale nevím proč, a to mne, ač to zní sobecky, štve nejvíce - že já, ten někdo, komu jsi dříve říkal vše, je pouhým kolemjdoucím, nanejvýše někým, kdo pro tebe někým býval, nikoli jest. Časy se mění, brachu, to jest velmi nepříjemným zjištěním.

Zastavím pro Vás čas a sprovodím se ze světa.

4. května 2014 v 19:33
Zabte mne! Neodolatelná touha po něčem lepším mě stahuje ke dnu, svazuje mě. Proč je můj život tak prázdný? Proč jsem tak sám? Ty, člověče, ty, jenž mým životem zamáváš jako s mým partem, přijď brzy.

Můj los je čekat vás, i když to krutě bolí,
ne honit se od zábav, ať už jsou jakékoli.

A já, ten snílek doufající v lepší zítřky, tě zřejmě bezhlavě miluji. Miluji tebe jako myšlenku, protože ničím jiným nejsi. Přesto jsi však vším. Jsi nadějí, tím, co mě drží zde na tomto světě. Ráno se probudím a mé myšlenky hned směřují k tobě, k někomu, kdo možná ani není. A když večer usínám, usínáš i ty. Usínáš po mém boku.




tak omluv zmatek v mé hlavě

3. května 2014 v 10:30 |  Dopisy Tobě
Za opojné vůně šeříku, jež jsem posbíral během mé včerejší procházky doneznáma, při níž jsem se také věnoval rozjímání nad (mým) životem, a při až skoro nesnesitelné vůni jedovatého čaje s "jablky" a "skořicí", sedím zde, v mém malém bytě a přemýšlím nad tím, co vše ti chci říct.

Dnes se mi o tobě zdálo. Vždy je v tom snu s tebou, vždy jsem to já, kdo je pátým kolem u vozu. Přesto tě však (až skoro nesnesitelně) miluji. Ta vůně šeříku mi říká "je jaro, brachu, a ty jsi sám." nemůže ve mně vyvolávat ty samé pocity, jako v tobě, jelikož moje city, narozdíl od těch tvých, nejsou opětovány. Nemohu cítit motýlky, nemohu si povzdechnout a říct si sám pro sebe, jak je život krásný. Život totiž není krásný, když nejsi po mém bohu. Necítím motýlky, cítím můry, kladoucí do mého břicha larvy, které mne následně požírají zaživa - stejně jako láska k tobě. Ty to dobře víš, co vše bych dal za jeden den strávený s tebou, co vše bych dal za pohled do tvých jasně modrých očí, co vše bych dal za pohlazení tvých blond vlasů. Co vše bych dal za tvůj úsměv. Ten však nepatří mně.



Tak těžce trmácím se stále po cestách,
a přitom ani cíl, k němuž se plahočím,
mně nepřinese klid a já si říkám: "Ach,
ce je mil mezi mnou a tebou, nejdražším!"
W. Shakespeare, sonet 50


žhnu, jsem led.

2. května 2014 v 15:14
Dnešní rozjímání s sebou přineslo spoustu vzpomínek. Vzpoměl jsem si na prvák, kdy jsme zřejmě na jaře probírali renesanci a spolu s ní Francesca Petrarca a jeho sonety jisté Lauře. Naprosto mě i v té době uchvátily. Cloumala mnou puberta, máj byl lásky čas. Naprostá krása, vážení. a dnes, když si sonet přečtu znovu, vyvolává ve mě ty samé, dokonce intenzivnější pocity. Dovolím si onen sonet, jež ve mně ty (krásné) pocity vyvolává, zde publikovat a tak nějak doufám, že ve vás ty (krásné) pocity vyvolává též.

Mír nenacházím, k válce síla není.
A bojím se a doufám, žhnu , jsem led.
Na nebe vzlétám, ležím na té zemi;
a v dlaních nic, objímám celý svět.

Vězení, kdo neotevře, nezamkne mi,
nechce mi vlást, nesundá smyčku zpět.
Smrt Amor nedá, pouta nesejme mi;
nechce mě živého, neprostí běd.

Bez očí vidím, křičím bez jazyka;
po zmaru prahnu, pomoc zaklínám.
Nenávist k sobě, lásku k jiné zas.

Pasu se v bolestech a v smích vzlykám.
K životu, smrti stejný odpor mám -

a v tomto stavu, paní, jsem jen z vás


začínám šaškovat

2. května 2014 v 14:05
Možná je slušností po založení nepodstatného, nudného a pro vás všechny naprosto zbytečného blogu, napsat jakýsi úvodní článek. Představit svoji stejně nepodstatnou a nudnou osobu, či snad dokonce čtenářům nalhávat něco, co není ani zdaleka pravdou.

Uprchl jsem ze svého starého blogu plného lží a rozhodl se začít znovu zde, jakožto harlekýn, jakožto komická osoba. Člověk žijící ve svém vlastním světě, mající v něm v jednom kuse nehorázný nepořádek. Chápu, že někteří si svůj blog zakládají s tím, že zde mohou být kýmkoliv chtějí, i s tímto úmyslem jsem zde dnes i já - chci být totiž sám sebou.

V momentě, kdy se mám komukoliv představit, říci o sobě pár (zbytečných) faktů, jako by se vše z mé hlavy vytratilo. Začínám rozdělovat informace na podstatné a nepodstatné a nakonec dojdu k závěru, že není ničeho, co bych o sobě s radostí někomu prozradil. Jsem zkrátka celkem k ničemu.

Dnes vám tedy o sobě nic nepovím. Pokud je zde nějaký šílenec, kterého moje zatracená osobnost nějakým způsobem zajímá (aniž by k tomu měl sebemenší podklady), bude se zde zřejme muset nachomýtnou přinejmenším ještě jednou a doufat, že se Erik (teší mě) rozhodl vypovídat a říct pár nudných věcí z jeho života.

blog nemám v plánu navštěvovat pravidelně, zkrátka a dobře, když bude co říct, a bude to stát za zmínku, uvidíte to zde.

Kam dál